Tak jsem zase bilancovala. Znáte to, jak se blíží konec
roku, všude taková ta nálada, to očekávání...a vy si říkáte "kruci, zase
rok na krku a nic z toho." A pak si umiňujeme, že příští rok to bude
lepší. Už určitě. A jak tak přemýšlíte, o životě a o sobě, napíše vám
kamarádka. Že má práci. No práci, spíš stáž, ale kruci v jednom nejmenovaném
rádiu. Vaše první reakce je zvědavost. A otázka, jak k takové skvělé
příležitosti přišla. Prý - přes známou. Druhá fáze je vztek. No, jasně. Přes
známou. Takže 0% vlastní snahy, 0% procent talentu (je to fáze vzteku,
nezapomeňte, objektivita je natlačena do pozadí.), ale holt trocha štěstíčka.
U vzteku mnozí skončí. Je velmi snadné obelstít mozek
myšlenkou. Myšlenkou o tom, že pokud nemáme známé tetičky, sestřenice a
kamarádky, nikdy nebudeme pracovat na snových pozicích. Ale kdo dohlédne dál,
přes špičku svého nosu, pozná tu hlubokou pravdu. Ano, jsou lidé, kteří mají
štěstí. O kterých máme dojem, že jim všechno dojde až pod nos, že všechno umí a
co neumí, na to mají právě "známé".
Ale když si uvaříte čaj, sednete si a pečlivě se nad tím
zamyslíte... je to vážně štěstí? Ano, je to nepochybně jednodušší život. Ale..těší
to ty lidi vůbec? Já nevím. Jsem ten typ, co měl veliké štěstí v lásce, až
vážně neuvěřitelné, ale v ostatních věcech nikoli. Někdy si až myslím, že můj
partner, se kterým jsme šťastně čtyři roky je odměna a satisfakce za všechno
ostatní. Mám taky nepochybně dar mluvit a komunikovat s lidmi, umím bavit
společnost a mám přirozenou touhu brát náročné věci jako překážky, které je
čest zdolat.
A proč o tom mluvím? Není to ješitnost, jakkoli jsem na ty
věci skutečně hrdá. Je to rada. AŽ si sednete s čajem, napište si na papír plus
a mínus a pod ně zapisujte své vlastnosti. Je to první krok ve vaší cestě za
úspěšným životem. Vybírejte a promýšlejte pečlivě.
A pak zpátky k práci. Mezitím vám další kamarádka napsala,
že má stáž v nejmenované televizi. Naštěstí, my už známe seznam svých
pozitivních schopností a dobře víme, že její "úspěch" můžeme hravě
dorovnat vlastní invencí. A až to zvládneme, bude nás hřát ten pocit. Dokázali
jsme to. Bez známých, bez tetiček, sami. Vítězství.
Rozhodně vám na závěr nemohu říci, že je to snadné. Není.
Taková cesta stojí krev, pot a slzy, ale až se vás kamarádi na příštím vánočním
večerku zeptají, kde jste vzali tak skvělou práci/podnikání/lásku, hrdě se
usmějete a řeknete "Makal jsem na tom." Vztek už je dávno pryč,
protože vás hřeje víra ve vlastní schopnosti, v sebevědomí, v život. Jde to. Přesně
tak, jak jste chtěli. A pak...víte kolik dneska berou reportéři ve státních
médiích? ;)
Krásný den
Celebrian
Žádné komentáře:
Okomentovat